Mateřská škola Siřejovice

Jak poradit rodičům se zvládáním dětského vzdoru?

Vzdor je klíčový proces, který je ale nejen nejhůř pochopeným obdobím v životě dítěte, ale především je nejhůř řešenou výchovnou situací. Předesílám, že každé dítě je jiné, a tím pádem i „vzdor“ prožije jinak. Samotný pojem vzdor je vlastně nesprávný – popisuje pouze formu chování. A přitom je to ve skutečnosti dramatické, ale klíčové „probouzení“ sociálních systémů vědomí, které nám mají pomoci používat strategie, jež se odborně nazývají autocenzurní mechanismy, lidově zábrany. Tedy schopnost si poručit, přemoci se – jedná se o základ volního úsilí. Tomuto období se podrobně věnuji ve své knížce, ale na tomto místě alespoň heslovitě.

Vzdor je informace, že v dítěti se „probudila“ osobnost a potřebuje svoje vlastní sociální nástroje k tomu, aby nepovažovalo situace, při nichž se neděje to, co si přeje (což se do určité doby logicky a správně dětem děje), za katastrofu. Nejčastěji navíc dítě chce něco, co dostat nemá (sladkost před jídlem) nebo to nejde (sladkost někdo už snědl). A naším úkolem je prožít s dítětem celou tuto „křivdu“ s tím, že se na něj nezlobíme, když ono se zlobí, že ho netrestáme za to, jak nám nadává (ve skutečnosti nám stejně říká to, co od nás slyšelo), a ani po prožití afektu mu požadovanou věc nedáme. Jinými slovy mu vlídně, ale důsledně neustoupíme. Je to jeden z procesů, kdy se z batolátka stává reálně dítě, a rodič tím zároveň získává onu klíčovou, vysvětlitelnou převahu – kdy nezneužije své fyzické převahy (není zlý a surový), ale dosáhne svého (má vlídně navrch).

Celé toto období je klíčové v tom, že vlastně probouzí tu část sociálního systému, který je základem většiny aktivních sociálních kompetencí. Aktivních proto, že sociální chování se učíte také pasivně, nápodobou. Proto je pro děti matoucí, když je vedeme k něčemu, co sami nedodržujeme. A pak je tu ještě jedna důležitá věc: neplést si „vzdor“ s hněvem, který má jiný důvod. U dětí je to nejčastěji žárlivost na sourozence, nespravedlivě řešené sourozenecké situace, nespolehlivost rodičů a zejména neúctu táty k mámě. Prostě důvodů k hněvu mají děti hodně a je třeba co nejbezpečněji vědět, jestli se opravdu zabývají aktivací zábran, nebo jiným problémem. Popřípadě nejtěžší situací, a tou je kombinace „vzdoru“ a jakékoliv další okolnosti.

Jak pracovat s dítětem, které opakovaně nereaguje na pokyny učitele?

Opět je třeba nejdříve zjišťovat důvod, proč dítě pokyn učitele nechce splnit. Zda je to proto, že je zkrátka zvyklé prosadit si svoji vůli, případně pokynu nerozumělo, anebo je ve vysvětlitelné vnitřní nepohodě – a potřebuje pozornost a osobu paní učitelky na chvíli jen pro sebe. Ten první důvod je nejkomplikovanější, protože paní učitelka v zájmu autority a pravidel třídy potřebuje prosadit svoji vůli. Proto je i na paní učitelce, aby zvážila, zda to, co vyžaduje, má pro dítě obsahový i formální smysl. Nezapomínejme, že se stále ještě občas potýkáme s faktem, že dřív bylo obvyklé, že děti něco musely – dojídat, spát, nebo aspoň ležet se zavřenýma očima… Tehdy byl úplně jiný postoj k trestání dětí.

Ale zpátky k tomu, když je dítě neukázněné z důvodů výchovných. Závisí na taktu, trpělivosti a vysvětlovacích dovednostech paní učitelky, aby rodiče důsledně a s rozumnou intenzitou informovala o tom, co jejich výchova způsobuje. Je totiž hranice, kterou je třeba chápat – od kdy učiteli je „něco do toho“, jak jsou děti vychované. Je to prosté – od chvíle, kdy výchovné způsoby vstupují do prostoru, režimu a času ostatních dětí. Jakmile chování dítěte ohrožuje ostatní děti, rodiče mají být přímo zodpovídáni z toho, jak svoje dítě vychovali. Jinak paní učitelka potřebuje opět aktivovat svoji trpělivost – a pokud možno vlídně, ale dítě o svém pokynu přesvědčit.

Druhý důvod je zřejmý – dnes děti vychováváme trochu jinak. Spíš bych to nazval servisováním – děti všechno dostanou, všude je vozíme, ustupujeme jim, ale to není výchova. Málo s dětmi mluvíme, hodně času stráví s technikou, a z toho důvodu se jim řeč rozvíjí jinak. A tedy i pochopení pokynů. Z toho důvodu je čím dál běžnější zjištění, že dítě nerozumí tomu, co mu říkáme. Což je stejně složitý problém jako v prvním a třetím případě. A třetí důvod je nejnáročnější na řešení. Dítě „neposlouchá“, protože potřebuje, aby někdo poslouchal to, co ho trápí. Ale jak daleko zajít, když je dítě paralyzováno obavou z hádek mezi rodiči? Když si ho střídají po týdnu jako věc? Když je např. tříleté dítě v mateřské škole a máma je doma s jeho sourozencem? Prostě těch důvodů k trápení se nad problémy, kterým děti nemají jak porozumět, je mnoho. Ale to je na konkrétně položené otázky ohledně rodičovských a především partnerských krizí.

Jak přimět nepřizpůsobivé rodiče k větší spolupráci?

Na to hledám odpověď celou svou praxi. Přimět rodiče ke spolupráci lze na jedné straně „dobrovolně“ tím, že ho postupně a opatrně zasvěcujeme do jeho povinností, kompetencí a pravidel, ale také do důsledků jejich nedodržování. Někteří rodiče (a moc bych si přál, aby to byla většina rodičů) na to zareagují překvapivě dobře. Na besedách s rodiči mě stále dokola překvapuje, jak často jednají nesmyslně z nevědomosti, nikoliv ze zlé vůle. V takovém případě je to vlastně radost a často následuje „pedagogické pohlazení“ z reakce rodiče, kterému se doporučení osvědčilo.

Je ale řada rodičů, kteří si skrze děti řeší svoje problémy, a navíc bývají velmi dobře informování o svých právech. Tam platí v podstatě totéž, jen je třeba nečekat rychlý úspěch. Už jsem v předchozích otázkách psal o určitém vzorci komunikačních technik, jichž je třeba se držet. Důležité je se na zatvrzelé rodiče nezlobit. Lidské chování má vždycky logiku a hledáním důvodů jejich reakcí je lze přiblížit k úspěšnému řešení. Ale především k tomu přistupovat profesionálně – s neutrálními emocemi, s jasně připravenými argumenty a stát jako pedagogové vzájemně při sobě. Pedagogická praxe v mateřské škole je na prvním místě o trpělivém a nekonečném vysvětlování a připomínání…